Z historie Nejvyšší Rady 33º pro Českou republiku.

Existence Nejvyšší rady 33º a posledního stupně Skotského Řádu Starého a Přijatého na území někdejšího Československa byla dějinnými událostmi rozčleněna na dvě období: jednak „prvorepublikové“ od vzniku Československa do II. světové války (tedy léta 1920, resp. 1922-1939), jednak současné po tzv. „sametové revoluci“ (tj. od roku 1991). Přestože je dělila více než padesátiletá přestávka, byla mezi nimi kontinuita, i když jen minimální.

Na sklonku I. světové války se na území pozdějšího Československa projevovaly vlivy zednářů francouzských, italských a německých. Do roku 1915 působil v Praze Ital bratr Ugo Dadone. Koncem roku 1918 se do Prahy vrátil, již i jako zmocněnec italské „Federazione masonica universale del rito scozzese e antico e accettato“ pověřený italskou Velkou Lóží Gran Loggia Nazionale. Jeho péče vedla k vydání „italského“ patentu Veliké národní lóže Československé 15. 6. 1919, jejíž lóže č. 1 nesla název Národ (Praga Nazionale 40).

Vysvětlení podal v roce 1942 bratr Jan Kapras: „svobodné zednářství české skotského ritu bylo ve svých počátcích úplně národně demokratické. Jména prvních členů jsou toho nejlepším důkazem. Jeden ze zakladatelů František Sís zakládal ho tehdy jako tajnou organizaci protibolševickou v dobách, kdy u nás bolševictví začalo se silně vzmáhat a stávalo se nebezpečným, kdežto Ital Dadone, druhý ze zakladatelů, sledoval přitom úmysl vytvořiti v zednářství organizaci na posílení italského politického vlivu u nás proti vlivu francouzskému, stále tehdy vzrůstajícímu. V obou směrech byla to organizace velmi silně orientovaná proti tehdejší hradní politice. Teprve v pozdější době určité osoby, zvláště z Hirama přišedší, přinesly do ní prvky hradní, a tyto zvolna nabývaly vrchu nad původními.“

Prvním Svrchovaným Velkým Generálním Inspektorem v Československu se stal 15. 6. 1919 politik a novinář bratr František Sís. Jak uvedl později, již koncem roku 1914 „se zrodila myšlenka založit v Praze českou lóži zednářskou“, členy přípravného výboru byli bratři František Sís, Ugo Dadone, Bohumil Němec, Ladislav Syllaba, Viktor Dvorský, Jan Ventura a Jindřich Čapek.
V přípisu Svrchovaného komandéra Nejvyšší rady pro Itálii Raoula Palermiho byl bratr Sís označen jako „zakladatel svobodného zednářství skotského obřadu v Československu“ a vyzván, aby předložil návrhy na udělení vyšších stupňů mimořádně zasloužilým českým zednářům, kteří se osvědčili v odbojové činnosti za 1. světové války. Ty byly v říjnu 1919 v Itálii schváleny a 5. 11. 1919 v zasedací síni pražského Národního klubu v Celetné ulici při obřadném otevření lóže Národ obdrželi bratři Alois Rašín, Přemysl Šámal, Josef Scheiner, Bohumil Němec a Josef Svatopluk Machar, každý s individuálním zdůvodněním, 33º, Jan Dvořáček 32º, Ladislav Syllaba 31º, Viktor Dvorský 30º, Jindřich Čapek, Viktor Dyk, Jan Kapras, Vilém Pospíšil, Emil Svoboda, Jan Thon a Jan Ventura 18º. Další členové lóže Národ byli povýšeni do 9. a do 4. stupně.

Pod Sísovým vedením pak 12. 1. 1920 vznikla v Praze prozatímní Nejvyšší rada. Bratr Sís požádal o její uznání Nejvyšší radu ve Francii, avšak ta si vyžádala prokázání, že české zednářství bylo založeno řádně. To mohla potvrdit jen Nejvyšší rada pro Itálii, která na tento požadavek reagovala až v roce 1922, kdy byla pořádána mezinárodní konference delegátů Nejvyšších rad starého a přijatého skotského obřadu v Lausanne. Její uznání přišlo „na poslední chvíli“, protože v následujícím roce již zavládl v Itálii fašismus.

V roce 1921 byl Nejvyšší Komandérem této Nejvyšší rady bratr Ladislav Syllaba, jeho zástupcem bratr Bohumil Němec a dalšími členy bratři Viktor Dyk, Viktor Dvorský, Jan Kapras, Jan Ventura, Hynek Puc, Gustav Habrman a František Nušl, jejími zástupci v Národní Veliké Lóži Československé bratři Alois Rašín a Přemysl Šámal.

Mezitím se svobodní zednáři Alfons Mucha, Berthold Thein a Victor Stretti
z tehdy ještě nepravidelné lóže Jan Amos Komenský v Orientu Praha obrátili na Supréme Conseil de Suisse v Lausanne s přáním, aby byli přijati do Skotského ritu starého a přijatého a pověřeni založením „vyšších atelierů“ v Československu pod záštitou švýcarské Nejvyšší rady. Ta 4. 2. 1922 vyslovila souhlas, 25. 2. byli tito bratři postupně uvedeni do 18º a do 30º, na mimořádném zasedání 7. 5. 1922 do 32. a 33. stupně, Nejvyšší rada 33º pro Československo byla založena a zanedlouho, 28. 5. 1922, v Lausanne i uznána. Bratr Mucha k tomu později poznamenal: „ … Bylo třeba samostatnosti, za tím účelem soustředily se snahy všech k tomu, aby mocně zakotvilo zednářství u nás tím, že si ustavíme svou souverainní Nejv. R. pro Českoslov. Ve dvou zájezdech do Lousannes docílili jsme svých nejvroucnějších tužeb. Ve schůzi 7. května 1922 ustavena byla Nejv. Rada 33. a posl. pro Českoslov. řádu skot. a přij. a v práci tamtéž dne 29/5 1922 byl jsem investován v důstojnost Vel. Komandérem této nové Nejv. Rady pro Českoslov. …“.

Po pěti měsících, 24. 10. 1922, byli zvoleni bratři Alfons Mucha Suverenním Velkým Komandérem, Ladislav Syllaba jeho zástupcem, Berthold Thein Nejvyšším řečníkem, Jan Ventura Nejvyšším pokladníkem a Viktor Dvorský Nejvyšším sekretářem; dalšími členy Nejvyšší rady 33º pro Československo byli Jan Kapras, Bohumil Němec, Hynek Puc a Viktor Stretti.

Poté, co byla tato Nejvyšší rada vybudována, vyzvala 17. 1. 1923 tehdejší dvě československé Veliké lóže Jan Amos Komenský, do níž v roce 1919 vnesl Světlo Veliký Orient Francie (původně tedy byla nepravidelná, avšak 16. 2. 1922 se rozhodla připojit k Národní Veliké Lóži Československé a přípisem Velikého Orientu Francie z téhož roku byla také propuštěna z jeho poslušnosti) a Národní Veliká Lóže Československá ke sjednocení s obřadem Skotským, k čemuž zanedlouho došlo. Vysvětlení podal bratr Kapras: „Ritus skotský byl zvolen proto, že jánský opírající se o velkou lóži francouzskou (a tam patřil také utrakvistický Hiram) byl ve svých základech volnomyšlénkářský a proto pro národní demokracii nevhodný, kdežto ritus skotský – v podstatě anglosaský – kladl velkou váhu na náboženství, ovšem jakékoliv.“

Nejvyšší rada 33º pro Československo měla posléze tyto dílny:

Lóže Dokonalosti č. 1 „Vyšehrad“, Údolí vltavské, (zprvu bezejmenná, první práce se konala 12. prosince 1925, jako samostatná dílna byla ustavena až 6. 3.1926),

Lóže Dokonalosti č. 2 pod rozlišovacím jménem „Jimramov“ v Orientu Brno,

Svrchovaný Kapitol „Tábor“ v Údolí Vltavy / Údolí vltavské (založen 23. 3. 1924, zprvu spravoval i agendu Lóže Dokonalosti),

Svrchovaný Aeropag „Mistr Jan Hus“ (činnost zahájil 8. 11.1936).

Rituál 33º byl v roce 1923 vydán tiskem. Je dochován i nedatovaný rukopis textu rituální práce Povýšení do 28. stupně, tedy do Lóže Rytířů Slunce.

l. května 1934 uzavřely Nejvyšší Rada Obřadu Skotského Starého a Přijatého, zastoupená Svrchovaným Komandérem Alfonsem Muchou a Nejvyšším Kancléřem Bertholdem Theinem, a Národní Veliká Lóže Československá, zastoupená Velikým Mistrem Karlem Weignerem a Velikým Tajemníkem Františkem Richtrem, jako „dvě svrchované zednářské mocnosti spolu trvale souvisící, ale navzájem na sobě nezávislé“ konkordátní úmluvu, podle níž „Národní Veliká Lóže Československá má zcela samostatně a neodvisle svrchovanou správu a vedení základních tří zednářských stupňů, uvnitř i navenek, kdežto svrchovanosti Nejvyšší Rady Obřadu Skotského Starého a Přijatého pro Československo podléhají zednářské Dílny stupně čtvrtého až třiatřicátého.“

Jen o několik dní dříve, 26. dubna 1934, uzavřely konkordátní úmluvu také Národní Veliká Lóže Československá a Grossloge „Lessing zu den drei Ringen“ in der Čechoslovakischen [!] Republik, jež obsahovala vzájemné uznání těchto dvou svrchovaných zednářských mocností, které tehdy měly „v republice Československé správu i vedení základních tří zednářských stupňů, a to Národní Veliká Lóže Československá v Lóžích Obřadu Skotského a Přijatého a Veliká Lóže „Lessing zu den drei Ringen“ v Lóžích Obřadu Jánského …“. Zavázaly se „ve všech zednářských věcech … trvale udržovat srdečné bratrské styky, usilovati o stále větší a hlubší sbližování ve společné zednářské práci i v osobních stycích; otázky, jež se dotýkají společných zájmů zednářských řešiti dle možnosti ve vzájemném srozumění.“ Dále tyto velelóže prohlásily, že „nebudou přijímati, ani ve svých řadách trpěti členy takových organizací, které pro soužití lidí a národů neuznávají demokratických zásad rovnosti, volnosti a bratrství, nýbrž chtějí je říditi násilím a utlačováním jednotlivců, tříd, ras nebo národů”.

V letech 1931-1937, kdy byl Velkým Mistrem Národní Velké Lóže Československé bratr Karel Weigner, byly vztahy mezi zednářskými společenstvími v Československu na takové úrovni, že ta se vzájemně respektovala a dokonce i společně pracovala, nepravidelný Svaz Mostů (vznikl v roce 1932) – Velký Orient Československý splynul s Národní Velkou Lóží Československou (1935), zanedlouho došlo i k úpravě vztahů s rovněž nepravidelným společenstvím „Freimauerbund zum aufgehenden Sonne“ (FzaS) a posléze i s velelóží Dílna lidskosti.

Avšak bratři z jánské lóže Latomia in den Bergen v Orientě Liberec byli přijímáni do „Lóže Dokonalosti Vyšehrad“ již od 29. 1. 1927. „Přijetí německých bří bylo organickým důsledkem poslání Nejvyšší Rady a Dílen vyšších stupňů v republice Československé, aby totiž sdružovaly příslušníky obou zedářských obediencí v Československu k společné práci za vyššími zednářskými cíli. Toto poslání nebylo však ihned všemi bratry správně pochopeno a způsobilo jistou rozmrzelost, jež ale nezastavila postup Dílny na započaté cestě, aby byla účinným nástrojem zednářského dorozumění mezi příslušníky různých národností, obývajících naši republiku. V pracích Loží a v projevech Trojm.•. M.•.ů bylo opětovně zdůrazňováno, že jazyk jest nám hlavně prostředkem dorozumívacím a že nebude nám hradbou oddělující nás nedostupně od bratří jinojazyčných.“ Do této lóže byl také hned v prvých letech její existence přijat i tehdejší náměstek Velikého Mistra Velké Lože Lessing zu den drei Ringen dr. Julius Katz. Jeho recepce „měla zvláště radostný ohlas … poněvadž jí byla dokumentována zednářská soudržnost obou obediencí našeho státu.“

Při obřadných pracích lóže Vyšehrad narýsovali 22. 12. 1928 bratr Josef Volf kresbu „O vyšších stupních“ a 27. 1. 1929 bratr Rudolf Konrád kresbu „O původu vyšších stupňů“.

10. 2. 1929 byl Suverénní Veliký Komandér Alfons Mucha jmenován Velikým Zástupcem Nejvyšší Rady Švýcarska u Nejvyšší Rady Čekoslovenska.

Konkordátní úmluva uzavřená Nejvyšší Radou Obřadu Skotského Starého a Přijatého a Národní Velikou Lóží Československou též stanovila, že „Členové Nejvyšší Rady, Svrchovaní Generální Inspektoři 33º a členové Dílen vyšších stupňů vůbec, nosí v Lóžích symbolických odznaky své hodnosti nebo svého stupně, jen když tam z příkazu zastupují svou Dílnu nebo stupeň. Jen tenkráte náležejí jim také pocty a výsady …“. Tak na Jánskou slavnost 25. 6. 1935, kdy mělo být ve společné práci lóží Jan Amos Komenský a Národ vzpomenuto 75. narozenin SVK Alfonse Muchy, byli stanoveni zástupci Nejvyšší Rady bratři Viktor
Stretti a Berthold Thein. A již v roce 1931 vyzval kancléř Nejvyšší Rady bratr Thein bratra Kaprase, aby se dostavil ke smuteční práci za bratra Ladislava Syllabu v lóži Národ 7. 5. 1931 s odznaky 33º. V dochovaném dopise je pojednáno i „delegování L. Dok. Vyšehrad, kap. Tábor a Aeropagu, každá 3 člen. deputace s odznaky svými, kdežto pro ostatní bratry vyšších stupňů jest předepsán úbor stupňů symbolických.”

Tak jako ve druhé polovině 18. století svobodní zednáři výrazně obohacovali vědu a kulturu Zemí Koruny České, na veřejném životě prvorepublikového Československa se podíleli i nositelé vyšších zednářských stupňů. Zatímco prezident Tomáš Garrigue Masaryk ke svobodnému zednářství nepřistoupil, jeho kancléř, advokát a politik, po vzniku Československa starosta Prahy JUDr. Přemysl Šámal byl bratr 33º. První ministr zahraničí a v roce 1935 Masarykův nástupce dr. Edvard Beneš podle Kaprase „nebyl však určitě 33º, nýbrž některého
stupně nižšího, jakého nemohu si určitě vzpomenout“. Na ministerstvu zahraničí tehdy též působili bratři prof. PhDr. Kamil Krofta, který se tam stal nástupcem Beneše po jeho zvolení prezidentem republiky, diplomaté Jan Masaryk či JUDr. Jiří Sedmík. Ministrem financí ve dvou vládách, Kramářově a Švehlově, byl politik a národohopodář JUDr. Alois Rašín, 33º, ministrem obchodu ing. Jan Dvořáček, 32º, generálními inspektory československé armády JUDr. Josef Scheiner a básník, spisovatel a novinář, ale i bankovní úřadník Josef Svatopluk Machar, oba 33º atd.

Přesto podle dopisu bratra Kaprase presidentu Háchovi z roku 1942 „Čeští zednáři byli jen z velmi malé části státní úředníci (nejvíce ještě ze zahraničního ministerstva a z vysokoškolských profesorů), většinou byli svobodného povolání, umělci, průmyslníci a obchodníci. … ve školství je v ministerstvu pouze 5 zednářů, a žádný – mimo mne – na vedoucím místě, a všech zednářů ve školské správě je mezi 51.000 zaměstnanci asi 50, z toho více než polovice mezi vysokoškolskými profesory.“ Cenné údaje v tomto směru obsahuje dokument z roku 1941 „Příslušnost zaměstnanců resortu ministerstva školství a národní osvěty k ložím svobodných zednářů a organizacím ložím podobným“. V Revolučním národním shromáždění, resp. Národním shromáždění československém či Národním shromáždění republiky Československé zasedali již v roce 1919 bratři Šámal, 33º, a to jako náměstek prezidenta, dále Machar, Scheiner, později Weigner, Kapras a Němec, rovněž 33º. Bratr Němec se pak stal jeho předsedou, ale aby se mohl ucházet o úřad prezidenta republiky, uvolnil toto křeslo bratru Kaprasovi, tehdy náměstkovi SVK Nejvyšší Rady pro Československo. V parlamentním klubu národních demokratů byli bratři Sís, Dyk, Machar, Němec, Rašín, Scheiner, Šámal, ale i Kvapil.

V hojné míře působili členové Skotského řádu jako pedagogové na vysokých školách, především pražské Univerzitě Karlově, kde botanik prof. PhDr. Bohumil Němec, který byl v letech 1919-1920 děkanem filozofické fakulty a 1921-1922 rektorem, se zasloužil o vznik přírodovědecké fakulty; v roce 1938 ještě obdržel čestný doktorát přírodních věd Masarykovy univerzity, prof. MUDr. Karel Weigner dvakrát děkanem lékařské fakulty a posléze rektorem, mezi dalšími byl i historik a politik prof. JUDr. Jan Kapras. Jména československých pedagogů – zednářů v roce 1941 jsou dochována na 41 stranách seznamu „Příslušnost zaměstnanců resortu ministerstva školství a národní osvěty k ložím svobodných zednářů a organizacím ložím podobným.“

Výrazně činní byli členové tehdejší Nejvyšší rady v institucích veřejného života, zejména roku 1889 založené Obci sokolské. Jejím starostou byl JUDr. Josef Scheiner, 33º již v roce 1919, který – tak jako Kramář, Rašín a další – byl za I. světové války zatčen, avšak posléze propuštěn a v roce 1920 se stal členem tehdy utvořené prozatímní Nejvyšší rady. Náměstkem Obce sokolské byl Jindřich Čapek sen. (v roce 1926 14º). Vstup zednářů do Obce sokolské se projevil i záměru založit „sokolskou“ lóži Fügner (1919), v němž se exponoval i docent, později profesor Českého vysokého učení technického dr. Ing. Rudolf Bárta, člen lóže Dílo. V roce 1938 u příležitosti X. všesokolského sletu se bratři sešli k slavnostnímu zasedání v sokolských krojích a Polák Waclaw Filochowski tehdy konstatoval, že „organizace tak velikého významu jako Sokol je ovládána svobodným zednářstvím.”

V Ústřední radě Junáka – svazu skautů a skautek ČR byl místostarostou a v letech 1935-1939 starostou zakladatel české endokrinologie, pozdější akademik prof. MUDr. Josef Charvát, DrSc., v letech 1945-1970 přednosta III. kliniky Univerzity Karlovy a v letech 1969-1970 zvolený, avšak nepotvrzený rektor této staroslavné vysoké školy.

Šéfem činohry pražského Národního divadla byl básník, dramatik, libretista, překladatel i režisér Jaroslav Kvapil, autor manifestu ze 17. 5. 1917 „Českému poselstvu na říšské radě!“, mezi jehož více než 200 signatáři byli i pozdější členové Nejvyšší rady básník, spisovatel a novinář Viktor Dyk, Jan Kapras, Kamil Krofta či Josef Svatopluk Machar. Bratr Kvapil, od roku 1925 14º, byl roku 1923 Velikým mistrem Veliké národní lóže Československé a jeho zpracování
rituálů prvních třech stupňů užívaly od roku 1930 všechny lóže Národní Veliké Lóže Československé a zprvu i Veliké Lóže České Republiky.

Členy obou prvorepublikových Nejvyšších rad byly i další výrazné osobnosti veřejného života, jako antropogeograf, universitní profesor a posléze ředitel Svobodné školy politických nauk JUDr. et PhDr. Viktor Dvorský, nebo národohospodář, publicista, ředitel spořitelny a posléze guvernér národní banky JUDr. Vilém Pospíšil či bankovní úředník a redaktor Jan Ventura.

Na území prvorepublikového Československa byly sice posléze dvě Veliké lóže, ale Nejvyšší Rada jediná. Povzdech bratra Jana Kaprase, že ta „… nebyla přes všechno úsilí za celých dvacet let řádně vybudována dle předpisů ve všech stupních 4-33 … zůstávajíc takto stále více na papíře nežli ve skutečném životě“ patrně směřoval k obecně praktikovanému slučování stupňů do dílen.

Dvoujazyčným českým a francouzským přípisem daným v Údolím Vltavském Orientě Praha 20. března 1935 oznámila:

„Konfederace zednářských mocností skotských, Nejvyšší Rada 33º a posledního stupně pro Československo, Konfederovaným Nejvyšším radám [a] Dílnám podléhajícím Nejvyšší Radě pro Československo … jména Nejvyšších Hodnostářů a Důstojníků tohoto Nejvyššího Sboru, kteří byli ustaveni v zasedání Nejvyšší Rady pro Československo dne 14. března 1935 na období 1935-1939:

Svrchovaný Nejvyšší Komandér Alfons Mucha 33º, akademický malíř,
Nejvyšší náměstek Komandérův a zároveň Kontrolor Jmění Dr. Jan Kapras 33º, universitní profesor,
Nejvyšší Kancléř Velký Tajemník Dr. Berthold Thein 33º, advokát,
Nejvyšší Řečník Dr. Karel Weigner 33º, universitní profesor,
Nejvyšší Znalec Dr. František Kadeřávek 33º, profesor Vys. Školy technické,
Nejvyšší Obřadník Viktor Stretti 33º, akademický malíř,
Nejvyšší pokladník Ing. Rudolf Germář 33º, tovární ředitel,
Nejvyšší Strážce Pečeti Dr. Viktor Dvorský 33º, universitní profesor,
Nejvyšší Korouhevník Dr. František Nušl 33º, universitní profesor,
Zástupci Nejv.: Rady v Nár.: Vel.: Lóži Československé: Berthold Thein 33º, Viktor Stretti 33º

Na sklonku roku 1938 bylo veškeré zednářství v Československu uspáno. Někteří svobodní zednáři odešli do exilu, jiní se zapojili do odbojové činnosti, nemálo jich bylo pronásledováno, zatčeno a internováno, ale i popraveno či umučeno. Avšak k jeho připravovanému „konečnému řešení“ již nedošlo.